Nejvyšší správní soud (NSS) se ve svém rozhodnutí 10 Afs 175/2024 zabýval otázkou daňové uznatelnosti nepřímých (režijních) nákladů na držbu podílů v dceřiných společnostech. Stěžovatelka (společnost AGROFERT, a.s.) neuspěla s kasační stížností proti rozsudku Městského soudu v Praze, který potvrdil závěry Odvolacího finančního ředitelství.
Klíčovým sporným bodem bylo, jakým způsobem správce daně stanovil výši těchto nákladů a zda byl postup správních orgánů přezkoumatelný.
Podle zákona o daních z příjmů totiž platí, že náklady související s držbou podílů v dceřiných společnostech se chápou jako daňově neuznatelné. Tento postup je založený na úvaze, že příjem, který inkasuje mateřská společnost od dceřiné společnosti, je zpravidla dividendového charakteru, který je jako takový osvobozený od daně. Náklady vynaložené na dosažení osvobozeného příjmu jsou proto daňově neuznatelné. Tyto náklady se dělí na přímé a nepřímé (režijní), přičemž pro určení výše nepřímých (režijních) nákladů platí fikce, na základě které se jejich výše určí jako 5 % z přijatých dividend/podílů na zisku, pokud poplatník tyto nepřímé náklady neprokáže jiným způsobem.
V případě režijních nákladů tedy platí zákonná (vyvratitelná) domněnka, že výše těchto režijních nákladů je 5 % z obdržené dividendy/podílů na zisku, neprokáže-li poplatník, že skutečná výše je nižší. Důkazní břemeno leží na daňovém subjektu.
Co bylo předmětem sporu?
Společnost ve svém daňovém přiznání za rok 2013 deklarovala, že její nepřímé náklady na držbu podílů v dceřiných společnostech činí 96.099.266 Kč. Správce daně však tento výpočet neuznal a nahradil jej zákonným paušálem ve výši 5 % příjmů z dividend, což odpovídalo částce 286.484.839 Kč.
Společnost proti tomuto postupu podala odvolání, v němž sama předložila nový výpočet, kdy výši režijních nákladů určila jako polovinu celkových nákladů na vedení společnosti tak, jak byly stanoveny v příloze k účetní závěrce, což mělo činit 160.465.529 Kč. Tímto výpočtem společnost reagovala na námitku, že dochází k prolínání obchodní činnosti společnosti a správě vlastního majetku (včetně dceřiných společností), přičemž, částku nákladů na vedení společnosti přiřazenou držbě podílů v dceřiných společnostech stanovila jako rovnou polovinu celkových nákladů na vedení podle informace v příloze k účetní závěrce.
Tento údaj správce daně akceptoval a na jeho základě snížil původně doměřenou daň. Společnost však v další fázi řízení začala opět prosazovat původní částku 96,1 mil. Kč, přičemž tvrdila, že správní orgány její výpočet nesprávně interpretovaly.
Proč správce daně původní výpočet neuznal?
Správce daně identifikoval několik zásadních nedostatků v původním výpočtu společnosti, které vedly k jeho zpochybnění:
- Nesprávné snížení nákladové základny – společnost neoprávněně snížila nákladovou základnu o určité položky, například výnosy za poskytování služeb dceřiným společnostem, o výnosy za fakturaci ručení a o daňové odpisy.
- Chybné zařazení přímých výdajů mezi nepřímé – některé přímé náklady byly nesprávně klasifikovány jako nepřímé, což ovlivnilo celkový výpočet.
- Nevhodný výběr „cost center“ – použitá nákladová střediska neodpovídala reálné ekonomické situaci.
- Nezahrnutí mzdových nákladů členů vedení do nákladové základny – správce daně konstatoval, že vedení společnosti se aktivně podílelo na řízení dceřiných firem, a proto měly být do výpočtu zahrnuty i odpovídající osobní náklady.
- Nekonzistentní výpočty – společnost během řízení opakovaně měnila metodiku výpočtu, což správce daně vyhodnotil jako důkaz nejasnosti a nekonzistence.
Stanovisko Nejvyššího správního soudu
Nejvyšší správní soud potvrdil postup správních orgánů a kasační stížnost zamítl. Zdůraznil, že společnost nejprve zpochybňovala paušální výpočet a předložila vlastní údaj (160,4 mil. Kč), který pak sama rozporovala, což bylo nekonzistentní.
Soud také konstatoval, že:
- Správní orgány postupovaly logicky a přezkoumatelně, když přijaly výpočet, který sama stěžovatelka předložila.
- Důkazní břemeno prokazování skutečné výše režijních nákladů leží na daňovém poplatníkovi. Pokud není dostatečně splněno, správce daně oprávněně použije zákonný paušál.
- Argument, že správní orgány „vytrhly z kontextu“ tvrzení společnosti, byl účelový a nebyl důvodem ke zrušení rozhodnutí.
Dopady rozhodnutí
Tento rozsudek potvrzuje zásadní princip v daňových sporech: pokud daňový subjekt zpochybňuje výpočet správce daně a předloží vlastní výpočet, nemůže jej následně bez důvěryhodného zdůvodnění odmítat.
Rozhodnutí je tak důležitým precedentem pro firmy, které v daňových sporech usilují o prokázání nižších nepřímých nákladů, než jaké stanoví zákonný paušál. Klíčové je, aby byly jejich výpočty konzistentní a dostatečně doložené, jinak se vystavují riziku jejich odmítnutí a použití méně výhodného paušálního výpočtu.
✉ Sledujte naše Tax News pro další aktuality z oblasti účetnictví, daňového práva a judikatury Nejvyššího správního soudu.
Napsat komentář