Zda určitý výkon práce naplňuje znaky tzv. „závislé činnosti“, má zásadní dopad na daňový režim, odvod pojistného, ale i právní kvalifikaci samotného vztahu mezi pracovníkem a firmou. V poslední době se k tomuto tématu opakovaně vyjádřily správní i civilní soudy. V tomto článku shrnujeme tři důležité rozsudky, které ilustrují, jaké znaky závislé práce soudy vyhodnocují a co je pro ně klíčové.

1. Rozsudek NSS 8 Ads 65/2024 – Švarcsystém ve společnosti HENNLICH, s.r.o.

Ve věci společnosti HENNLICH, s.r.o. (sp. zn. 8 Ads 65/2024) soud potvrdil, že i dobře míněná a dlouhodobě fungující spolupráce může být z pohledu práva vyhodnocena jako výkon závislé práce, pokud naplňuje zákonné znaky. Výsledkem v daném případě byla pokuta ve výši 445.000 Kč za nelegální práci.

O co šlo:

Společnost HENNLICH, s.r.o. byla sankcionována za umožnění výkonu nelegální práce dvěma osobám – panem P. Ž. (vedoucí dopravy) a paní D. K. (dispečerka). Oba byli formálně OSVČ a firmě fakturovali své služby, avšak fakticky vykonávali dlouhodobě a pravidelně práci, která odpovídala závislé činnosti.

Pan Ž. spolupracoval s firmou více než 25 let a byl vnímán jako vedoucí pracovník – organizoval provoz, řídil ostatní pracovníky a měl vlastní kancelář v sídle firmy. S firmou byl ekonomicky provázán, fakturoval výlučně jí a neměl jiné klienty.

Paní K. pracovala jako dispečerka od roku 2011. Byla začleněna do denního provozu, používala firemní e-mailovou adresu a vizitky, komunikovala se zákazníky jménem firmy a měla přístup do interních systémů. Její činnost byla řízena z firmy, úkoly dostávala od jejích zaměstnanců a práci vykonávala osobně.

Oba byli ze strany společnosti označeni jako „dodavatelé služeb“, avšak způsob organizace práce, míra závislosti a způsob vystupování navenek svědčily o tom, že šlo o zaměstnanecký vztah zakrývaný obchodní smlouvou.

Klíčové pro rozhodnutí:

Nejvyšší správní soud potvrdil, že byly naplněny všechny čtyři znaky závislé práce podle § 2 odst. 1 zákoníku práce:

• práce byla vykonávána ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti – pracovníci se podřizovali pokynům, byli vnímáni jako součást hierarchie,
• byla vykonávána jménem zaměstnavatele – např. e-maily, komunikace se zákazníky,
• probíhala podle pokynů firmy, která určovala, co a kdy má být vykonáno,
• a byla vykonávána osobně, bez možnosti zástupu jinou osobou.

Soud zdůraznil, že pracovníci neměli vlastní podnikatelské zázemí, nebyli ekonomicky nezávislí a neměli prostor pro samostatné rozhodování – to vše svědčí o faktickém zaměstnaneckém vztahu, který měl být právně upraven jako pracovní poměr.

2. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě 25 Af 16/2023 – Autorské honoráře učitelům

O co šlo:

Rozsudek 25 Af 16/2023 se zabýval situací, kdy církevní konzervatoř Německého řádu vyplácela svým učitelům vedle mzdy i autorské honoráře na základě smluv o dílo. Tyto honoráře ale nezahrnula do základu daně ze závislé činnosti. Finanční úřad to označil za pochybení a doměřil daň ve výši 1,5 mil. Kč. Škola se bránila žalobou, ale neuspěla – soud žalobu zamítl.

Klíčové pro rozhodnutí:

Soud přisvědčil správci daně, že činnost byla:

• součástí pracovních úkolů (příprava pomůcek, vedení agendy),
• vykonávaná bez reálné volby formy spolupráce ze strany učitelů,
• a její odměna byla určována jednostranně zaměstnavatelem.

Soud odmítl, že by šlo o tzv. obojetnou činnost vykonávanou dobrovolně mimo pracovní smlouvu. Důležitým kritériem byla absence svobodné vůle pracovníka, který často neměl jinou možnost než nabídnutý režim akceptovat.

3. Rozsudek Nejvyššího soudu 21 Cdo 2057/2023 – Kombinace pracovní smlouvy a autorských honorářů u Národního divadla

Ačkoli rozsudek 21 Cdo 2057/2023 formálně řeší otázku odpovědnosti vedoucích zaměstnanců – konkrétně ředitelky právního oddělení a generálního ředitele Národního divadla – je cenný i z jiného důvodu. Soud se zde totiž podrobně zabýval povahou pracovního vztahu, na jehož základě odpovědnost vznikla.

Ukazuje se, že protiprávnost tzv. „kombinovaného systému“ (mzda + autorský honorář za tutéž práci) spočívala v obcházení pracovního práva, zejména pravidel pro závislou práci a odvodové povinnosti. Tento případ tak nabízí hlubší vhled do hranic mezi závislou a nezávislou činností.

O co šlo:

Národní divadlo vyplácelo výkonným umělcům část odměn jako mzdu (za výkony v rámci pracovního poměru) a část formou autorských honorářů – za tytéž výkony. Tento systém byl i součástí kolektivní smlouvy. Po doměření odvodů a daní žalovalo divadlo své bývalé vedoucí zaměstnance za způsobení škody.

Klíčové pro rozhodnutí:

Soud konstatoval, že:

• nelze vykonávat tutéž činnost částečně na základě pracovní smlouvy a částečně na základě autorské smlouvy,
• pokud jde o závislou práci, musí být celá kryta pracovněprávním vztahem,
• autorské honoráře byly použity k obcházení limitů pracovního práva (zejména přesčasů),
• a zároveň nebyly odváděny zákonné dávky (pojistné, daň).

I když veřejné kontroly v minulosti problém nezjistily, soud uznal odpovědnost právníků a vedení divadla, protože měli podle svých zkušeností a odbornosti vědět, že jde o systém nesouladný se zákonem.

Co z těchto případů plyne?

Ve všech třech případech sehrála klíčovou roli analýza, zda konkrétní pracovní výkon naplňuje znaky závislé práce. Nezáleží na formě smluv nebo označení honoráře – rozhoduje obsah vztahu. Pokud:

• je činnost vykonávána osobně,
• na pokyn a ve prospěch zaměstnavatele,
• v jeho prostorách či jménem,
• dlouhodobě a pravidelně,

pak půjde velmi pravděpodobně o závislou práci. Ať už je „zabalená“ do fakturace na IČO nebo autorské smlouvy.

Soudy také kladou důraz na ekonomickou a organizační závislost pracovníka a na reálnou možnost volby – pokud chybí, je režim závislé práce velmi pravděpodobný.

Zaměstnavatelé by měli pravidelně vyhodnocovat formy spolupráce se svými pracovníky. Mnoho problematických modelů vzniklo původně s dobrým úmyslem – ale v rozporu s právním rámcem.

✉ Sledujte naše Tax News pro další aktuality z oblasti účetnictví, daňového práva a judikatury Nejvyššího správního soudu.