Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) se v rozsudku 10 Afs 16/2023-78 zastal daňového subjektu ve věci zneužití práva při výplatě podílu na zisku v souvislosti se založením holdingu.

Podstata sporu spočívala v tom, že společníci – fyzické osoby prodali své podíly ve dvou společnostech (daňový subjekt a druhá společnost) do nové holdingové společnosti, přičemž úhrada za podíly byla z velké části financována z osvobozené dividendy vyplacené do holdingové společnosti. Zároveň při prodeji došlo k ukončení činnosti jednoho společníka a vstupu nového.

Správce daně transakci posoudil jako uměle vytvořenou bez ekonomického opodstatnění a vyměřil daňovému subjektu srážkovou daň z titulu výplaty podílu na zisku společníkům (fyzickým osobám).

Daňový subjekt argumentoval, že byly další důvody pro založení holdingu:

• Zájem jednoho společníka o odchod ze společnosti s požadavkem okamžité výplaty, na kterou ostatní společníci neměli finanční prostředky a banka jim je odmítla poskytnout;
• Vstup nového společníka;
• Sjednocení podílu v obou dceřiných společnostech a tím diverzifikace rizik;
• Budoucí investiční akvizice, kterou měl holding realizovat.

Správce daně i Krajský soud v Českých Budějovicích tyto argumenty odmítl a dospěl k závěru, že se jedná o zneužití práva.

Pro posouzení existence zneužití práva existuje dvoustupňový test, který spočívá v hodnocení splnění objektivního i subjektivního prvku zneužití. Objektivní prvek spočívá v tom, že navzdory formálnímu splnění podmínek daných relevantními právními předpisy nebyl naplněn účel dané právní úpravy. Subjektivní prvek se hodnotí jako záměr získat výhodu umělým vytvořením podmínek pro její dosažení. V rámci tohoto prvku se posuzuje, zda měl daňový subjekt jiný racionální důvod pro uskutečnění transakce, než je daňové zvýhodnění. Důkazní břemeno, že jednání daňového subjektu bylo účelové, přitom nese správce daně.

V daném případě bylo objektivní kritérium naplněno, protože společníci realizací transakce dosáhli toho, že z holdingové struktury dostali peníze, aniž by byla odvedena daň. Dle NSS však daňový subjekt dostatečně objasnil legitimnost a ekonomickou účelnost založení holdingu. Správce daně naopak neprokázal naplnění subjektivního kritéria, protože nevyvrátil výše zmíněné jiné ekonomické důvody uváděné daňovým subjektem pro založení a vznik holdingu.

NSS konstatoval, že daňový subjekt si může zvolit z různých do úvahy přicházejících alternativ, které mají svůj samostatný smysl, tu, která je pro něho daňově nejvýhodnější, není-li jediným důvodem získání nelegitimního daňového zvýhodnění. O takovou situaci (jediný sledovaný cíl je daňový) se dle NSS v této věci nejednalo.

NSS uzavřel, že správce daně vyzdvihoval v daném případě pouze daňový účel a všechny ostatní tvrzené a doložené důvody označil za marginální, popř. od nich zcela nepřiměřeně odhlédl a své tvrzení o zneužití práva neprokázal.

Pokud byste potřebovali jakékoli další informace v této oblasti, obraťte se na nás, rádi vám je poskytneme.